Historie je to teprve tři roky stará, ale vše se zdá být ve vzpomínkách velice živé. A zdá se být nejisté, zda má smysl osobní vzpomínku založenou na tehdejších záznamech psát. Nebyl jsem přímým účastníkem, vše jsem sledoval jen z dálky jako milióny jiných lidí – pravda, určitě jsem patřil mezi svědky dění vybavené větším „srdečním nasazením“.

Kromě vzpomínek zbyly velmi stručné deníkové záznamy, které jen velmi nedostatečně postihují, co jsme tehdy cítili a v jakém napětí žili. Umět psát deník je jistě umění, které není dáno každému – vidím to i na těch svých záznamech. Zahraju si přesto na editora, tj. vydavatele historických pramenů, a drze vydám něco ze sebe sama, přestože obsah nijak nepřeceňuji. Poznamenávám ještě, že jsem z deníkových záznamů nic nevynechal. Bylo ale nutno přidat něco komentářů v zájmu upřesnění kontextu.

Poznamenávám ještě, že v dost podrobném zápisu z pondělí 17. 2. se o Ukrajině nic nepíše, přestože jsem tamní dění od konce listopadu 2013 sledoval každý den opravdu intenzivně. Snad je to proto, že bylo pouhý den po návratu z příjemné lyžařské výpravy ve dvou do Krkonoš (bydleli jsme ve Strážném) a zprávy z Ukrajiny tam byly k dispozici přece jen v menším rozsahu.

úterý 18. 2. /2014/

Ráno jsem dopsal pátý dopis o Ukrajině, postupně ale začaly přicházet více a více katastrofické zprávy, se kterými je téměř nemožné se vyrovnat – a to je asi teprve začátek velmi mnoha zlého. Nepřednášel jsem proto na své první hodině s  velkou chutí a večer na mne začalo vše ještě více dopadat. Měl bych samozřejmě napsat něco dalšího, ale teď už to nepůjde.

Pátý dopis o Ukrajině jsem rozesílal asi stovce známých v týž den, ale vývoj jeho obsah opravdu předběhl. V tomto dnu došlo v centru Kyjeva ke srážkám, které svým rozsahem i počtem obětí přesáhly vše, co se stalo do té doby. Nejprve se stoupenci Majdanu pokusili dostat do tzv. vládní čtvrti, odkud byli vytlačeni a Janukovyčovy jednotky se pokusily bez úspěchu Majdan obsadit. Přednášky se týkají fakulty sociálních věd, kde pro mne v onen den začal letní semestr.

středa 19. 2.

Spal špatně („Ne spálosja, a nič jak móre“), pak se šel podívat na fakultu na internet. Původně jsem byl rozhodnut jít do knihovny, ale měl jsem pocit, že se nedokážu soustředit a vrátil se proto domů. Snažil jsem se aspoň prostřednictvím České televize pochopit, co se vlastně děje v Kyjevě. Nachystal si věci do Pardubic.

V Kyjevě pokračovaly srážky a rostl počet jejich obětí, režim jakoby se ale zalekl nově vzniklé situace. Na fakultu do Jinonic (dvě stanice metrem) bylo nutno se vypravit proto, že internet nám tehdy doma nefungoval. Co přesně vysílala tehdy Česká televize, se jistě dá dohledat. A v Pardubicích se na čtvrtek chystala veřejná beseda o Ukrajině, organizovaná tamní univerzitou a místní či okresní organizací Strany zelených. Měla zájemcům nabídnout pohled na aktuální dění v Ukrajině i na některé aspekty česko-ukrajinských vztahů.

čtvrtek 20. 2.

Výprava na internet nakonec zrušila jakékoli předpolední badatelské aktivity a před 13. hodinou jsem vyrazil, aniž bych se stačil pořádně naobědvat, rychlíkem na Pardubice. Cestu z Přelouče na Lány na Důlku jsem si nakonec nedovolil uskutečnit, ale zastavil jsem se v infocentru. Zvláštní bylo, že od rána nabyly kyjevské události v ulicích i parlamentu podstatně nový směr – co k tomu vedlo, je mi trochu záhadou. Pak jsem si prošel po letech jádro města i s okolím zámku, udělal pár obrázků a v 17 hodin vešel do Divadla 29 resp. do jeho baru. Beseda to byla až na drobná komplikující extempore snad užitečná. Pak jsem ještě mluvil s dvěma ruskojazyčnými Ukrajinci a vrátil se v dost unaveném stavu do Prahy.

Jednalo se o třetí den prudké konfrontace v centru Kyjeva. V jeho závěru se začal vývoj obracet a otřásat pozicí prezidenta Janukovyče, kterému se vymknul z rukou parlament. Do Kyjeva přijeli ministři zahraničí Polska, Německa a představitel ministra francouzského, kteří se zapojili do jednání představitelů opozice s prezidentem. Vesnice Lány na Důlu (u Labe kousek pod Pardubicemi) bych byl rád viděl, protože se jí týká jedna meziválečná, v podstatě ekologická báseň ukrajinského poety Jevhena Malaňuka, který žil v Čechách. Nevypravil jsem se tam dodnes – tehdy to bylo proto, že jsem se v Pardubicích chtěl opět podívat na internet. Četl jsem i tam zprávy o dění v Kyjevě a poslal odtud v půlce odpoledne pět krátkých mailů – všechny se nějak týkaly Ukrajiny. O besedě, na kterou přišlo cca 35 lidí, by bylo lepší napsat zvlášť.

pátek 21. 2.

Ráno na fakultě sledoval nový vývoj, vrátil se na oběd a pak naměřil horečku přes 38 stupňů. Nezbylo než rezignovat na další výpravy kamkoli a trávit čas v posteli. K večeru už jsem se cítil líp – snad k tomu přispěly aspoň zčásti i zprávy z Ukrajiny. Ale zase jsem nešel koupat.

Kolem poledne byla za účasti mezinárodních pozorovatelů podepsána dohoda Janukovyče s opozicí, kterou však představitelé režimních jednotek vnímali jako kapitulaci a začali vyklízet centrum Kyjeva. Majdan ostatně přijal smlouvu odmítavě a byl připraven k ofenzivě proti tehdy už výrazně nenáviděnému prezidentovi, který si však uchoval určité množství stoupenců v jihovýchodní Ukrajině (včetně Krymu). Koupáním je míněno koupáni naší vnučky, tehdy rok a čtvrt staré či spíše mladé – podílel jsem se na něm ovšem častěji.

sobota 22. 2.

Horečka mi spadla, cítím se líp, ale úplně dobré to pořád není, což je důvod ke zlosti. Strašného času jsem strávil u televize kvůli Ukrajině (až do omrzení se meditovalo o možnosti rozpadu Ukrajiny), odpoledne jsem se ale stejně musel vypravit za spolehlivějšími informacemi do Jinonic. Co do ukrajinských věcí šlo o den jistě podivuhodný. Člověk by měl být spokojený jako už dlouho ne, ale zas je tu neodbytná otázka, kam to spěje a jaké bude angažmá Julie, náhle navrácené Ukrajině. Ale snad se něco jako opatrná radost za čas přece jen dostaví…

Znemožněný či spíše plně zkrachovalý prezident Janukovyč opustil Kyjev směrem do východní části Ukrajiny a povstání v Kyjevě zvítězilo. Později během dne byl Janukovyč většinou poslanců parlamentu sesazen z úřadu. O rozpadu Ukrajiny se tehdy mluvilo často a někdy byl vnímán i jako pozitivní možnost řešení situace, což jsem považoval tehdy i později za nesmysl. Julií je samozřejmě míněna Julija Tymošenko, kterou v Charkově propustili z vězení a ona se brzy poté vypravila na Majdan, kde její vystoupení vyvolalo nejednoznačnou reakci.

neděle 23. 2.

Kvůli našemu trojkašli se výlet nekonal a Kačka, Jirka a Madla sem na oběd nepřišli. Den byl poznamenán sledováním televizního a jiného zpravodajství kolem Ukrajiny, odpoledne jsem byl zase v Jinonicích. Pak jsem se duševně připravoval na vystoupení v televizi: pozvali mne tam po řadě let. Nakonec vše dobře dopadlo a navíc jsem ještě pár minut viděl na živo tři veličiny – náměstka ministra zahraničí Petra Druláka, Jefima Fištejna a Zdeňka Velíška. K dovršení všeho mne vezl z Kavčích hor domů taxikář, ze kterého se vyklubal Rus z Kazachstánu, již 16 let žijící v Praze.

Kačka, Jirka a Madla – to jsou dcera, zeť a vnučka – výlet jsme konali až o týden později. Mé vystoupení v televizi, které se pak až na jednu výjimku už neopakovalo, trvalo pod vedením redaktora M. Kubala pouhé půl páté minuty. A ruský taxikář vyprávěl během cesty, jak nemožní jsou Kazaši – nejspíš neměl rád ani Ukrajince, ale o tom jsem se s ním nebavil.

Tady četbu, vydání a komentování svých záznamů končím – snad mělo smysl je po třech letech oprášit a vše tehdejší si nechat projít hlavou. Každý Ukrajinec včetně těch, kteří žijí v Česku, by asi dokázal vyprávět něco podobného a možná i daleko zajímavějšího.

Samozřejmě, že týdny a měsíce, které následovaly, byly také plné Ukrajiny – naděje, obavy i napětí nejen že se nezmenšily, ale stále více rostly. A jsou s námi stále, i dnes, při třetím výročí tehdejšího dění. Kéž nás jeho naděje a étos, které si lze stále ještě tak výrazně vybavit, neopouštějí…

Bohdan Zilynskyj

Zdroj: https://www.myaukrajina.cz/node/216