Těsně po Novém roce překvapila Ukrajince (nejen ty pražské) zpráva, že na Olšanských hřbitovech byly zcela neočekávaně exhumovány ostatky významného ukrajinského básníka Oleksandra Olese (1878–1944). Jistě – hroby nejen vznikají, ale také zanikají. Často se to děje tiše a nepozorovaně, toto je ale jiný případ.

Oleksandr Oles (původním příjmením Kandyba) přijel do Čech na počátku 20. let 20. století, předtím pobýval jako emigrant v Rakousku a Německu. Zastavení, které mělo trvat jen několik let (než bude možno vrátit se na Ukrajinu), se proměnilo v doživotní pobyt. Básník, v ukrajinských poměrech uznávaný až uctívaný, žil postupně ve Sloupu u Davle, v Černošicích a Řevnicích. Dojížděl odtud poměrně často do Prahy, kam se přestěhoval až na posledních deset let života.

Olesovo dílo, jehož podstatná část byla vydána už před jeho odjezdem z Ukrajiny, se dostalo v SSSR na index. Nedostatek financí znesnadňoval básníkovi vydání nových sbírek v prostředí exilu, kde mu scházelo i dostatečně široké čtenářské auditorium. Do značné míry psal proto „do šuplíku“, a to až do posledních měsíců života, který přišel nedlouho po tragické smrti jeho syna Oleha, archeologa a básníka (psal pod pseudonymem Olžyč). Toho zlikvidoval nacistický režim jako nacionalistického odbojového činitele.

Hrob Oleha Olžyče zřejmě vůbec neexistuje, jeho otec spočinul v Praze. Pohřeb obecně známé osobnosti se stal koncem července r. 1944 jednou z posledních větších akcí prokazujících existenci významné ukrajinské emigrace v Praze. Ta byla tehdy ještě dost početná a rozšířila se o další uprchlíky: Rudá armáda obsazovala západní Ukrajinu a obnovovala zde stalinský režim. Z účastníků Olesova pohřbu zůstal v Praze do roka a do dne jen zlomek. Někoho odvlekli do SSSR, více lidí uteklo na západ, ostatní se snažili přežívat v obnoveném Československu a příliš na sebe neupozorňovat.

Mlčící komunitě zůstalo vzpomínání na dřívější tradice a také mnoho hrobů, mezi nimi i Olesův. Když bylo básníkovo dílo v SSSR koncem 50. let omilostněno a s mnoha cenzurními zásahy aspoň zčásti vydáno, vstoupilo znovu do širšího povědomí. Olesův hrob chtěl za této příznivější situace navštívit každý trochu vzdělanější Ukrajinec, kterému se poštěstilo dostat se do Prahy. Pamětníci olesovské doby i jejich potomci se často stávali průvodci po pravoslavném sektoru Olšanských hřbitovů, jeho ukrajinských uličkách a zákoutích.

Teprve v 90. letech byla nad hrobem pořízena kamenná pamětní deska s osobními údaji o básníkovi, jeho choti a synovi – dřívější aura tohoto místa přetrvávala. Olesovo dílo bylo mezitím v Ukrajině vydáváno ve stále úplnějších edicích už bez cenzurních zásahů. Přispěly k tomu také autografy a opisy, které byly po desetiletí tajně uchovávány v Praze a po zániku SSSR předány do Kyjeva.

Možnost tak trapného zacházení s ostatky básníka, jaké se stalo v těchto dnech a které způsobil necitlivý jedinec, si byl sotva kdo schopen představit. Platí to o ukrajinských organizacích působících v Praze i o odbornících, kteří se zde aktivně zabývají ukrajinskou kulturou. Díky duchapřítomnosti několika osob se aspoň podařilo zabránit uložení ostatků na nějakém náhradním, anonymním místě.

Z celé věci se náhle stalo určité memento, upozorňující na nejistotu co do zachování jiných památek ukrajinských stránek dějin Prahy. Je zajímavé, jak rychle reagovali na zprávy o dění na Olšanských hřbitovech představitelé Ukrajiny od prezidenta Porošenka přes současného i bývalého premiéra a ministra kultury až po známou prozaičku Oksanu Zabužko. Titulky zpráv ukrajinských serverů zaplnila slova žach (hrůza), naruha (zneuctění) nebo slovo plně internacionální – horor.

Poměrně rychle převládl názor, že ostatky Oleksandra Olese by měly být pochovány v Kyjevě, kde strávil nadějné začátky ukrajinské revoluce v r. 1917 a odkud musel odejít na počátku r. 1919. Záměr vrátit pozůstatky básníka do Kyjeva snad bude za čas realizován a v Praze by bylo nejlepší nápravou popsané „metelice“ pořízení menšího překladového výboru z Olesovy tvorby. Zatím však autorovy ostatky odpočívají v pytli kdesi v depozitáři hřbitovní správy a čeká se, jak se o nich kdo s kým dohodne.

Nicméně – Oleksandr Oles byl jednou složkou svého talentu satirikem: básněmi tohoto typu rozhodně nešetřil a nemíjel se cílem. Skoro si dovedu představit, že ze situace, do které „ho dostali“, by si sám uměl udělat legraci. Snad jen tohle je na celé záležitosti úsměvné.

Bohdan Zilynskyj

Zdroj: https://www.myaukrajina.cz/node/153