Česká republika letos neslaví žádné klíčové výročí, na které by byla soustředěna většina pozornosti médií, jako předloni na výročí Husova upálení či vloni na rok narození Karla IV. Příští rok však bude na řadě sté výročí vzniku zaniklého Československa. Na co má vzpomínat v roce 2017 Ukrajina a bude se nás to nějak týkat?

Není cílem tohoto článku zavalit čtenáře nepřehledným souborem dat a jmen. Upozorním opravdu jen na několik výročí, z nichž většina je u nás neznámá, ač se v něčem týká také české dějinné zkušenosti. Nabízím tedy tak trochu kaleidoskop údajů, ale vždy s většími nebo menšími českými vazbami. Omezím se přitom jen na posledních sto let.

Ústřední roli bude hrát letos v Ukrajině téměř určitě vzpomínání na rok 1917, nikoli však kvůli jubileu tzv. říjnové revoluce. Oslavena bude tedy nikoli z Moskvy inspirovaná Ukrajinská socialistická sovětská republika, ale opravdovější, byť k odporu a uhájení nezávislosti nedostatečně připravená Ukrajinská lidová republika. O těchto událostech, které měly výrazný ohlas také v rakouské části ukrajinských území, se na těchto stránkách zmíníme jistě vícekrát. Už teď je třeba zdůraznit, že v obou částech Ukrajiny sledovali tamní dění početní Češi, ať kolonisté nebo vojáci rakouské armády nebo československých legií. V roce 1917 pobýval v Kyjevě i jeho okolí vůdce československého odboje T. G. Masaryk. Zblízka tu sledoval podobu ukrajinské národní a sociální revoluce, vnímal její rozmach i slabiny.

Vzpomínka na rok 1917, podložená dnes zcela obrácenou hodnotící perspektivou než za sovětského období, je dnes pro Ukrajince do určité míry povzbuzující. Totéž se ale nedá říci o několika dalších výročích. První z nich se týká událostí vzdálených pět let od počátků ukrajinské revoluce. Letos uplyne 95 let od vzniku první a jediné československo-ukrajinské smlouvy, která byla v Praze podepsána v týž den s textově analogickou smlouvou československo-ruskou. V obou případech se jednalo o dokumenty, které vzešly z jednání se zástupci sovětské moci v obou zemích – ta se tím dočkala základní míry uznání ze strany Československa. Dosavadní neoficiální mise Ukrajinské lidové republiky v Praze musela ukončit svou činnost a v Praze poté působila vedle mise sovětského Ruska na čas i mise sovětské Ukrajiny. Dočasně se rozšířila i činnost obdobných československých úřadů v Charkově a Kyjevě. Na sklonku r. 1922 byl však vytvořen Sovětský svaz a moskevské centrum na sebe přebralo i od Ukrajiny vedení společné mezinárodní politiky.

O patnáct let později, v průběhu roku 1937 a zejména v jeho závěru, vyvrcholil stalinský teror v Ukrajině, který se v této fázi zaměřil na masovou likvidaci intelektuálních představitelů ukrajinského národa u příležitosti 20. výročí říjnově-listopadové revoluce. V té době existoval, byť v časově nevelkém rozsahu, československý generální konzulát v Kyjevě, který doplňoval činnost československého velvyslanectví v Moskvě. Na konzulátu asi o největších hrůzách, které se děly v této svazové republice, věděli – represe postihly i mnoho ukrajinských Čechů, a to nejen na Volyni. Vykonat něco ve prospěch všech takto ohrožených lidí bylo asi nemožné, jakkoli tuto kapitolu vzájemných vztahů bude nutno lépe prozkoumat.

Před 75 lety, v r. 1942, se vývoj Čechů i Ukrajinců dočasně sblížil za značně tragických okolností. Oba národy tehdy ztratily svou státnost (v případě sovětské Ukrajiny byla však zcela fiktivní). Proti své vůli vřazeny do části Evropy kontrolované nacistickým Německem staly se obětí tvrdého teroru. Z Ukrajiny začalo v r. 1942 násilné vyvážení obyvatel do Říše, které Češi v podobném rozsahu a formě nepoznali. Češi a Slováci i Ukrajinci měli sice určitou formu exilového centra v Moskvě, předznamenávalo to však budoucí „spříznění nevolbou“ ve smyslu obnovy stalinského režimu v jedné a jeho zřízení ve druhé zemi.

Nelze opomenout vzpomínku na rok 1947, charakteristický novým nástupem stalinismu proti všem, třeba jen nesměle projevovaným oživujícím tendencím v životě ukrajinské kultury. Tento zlověstný závan vnesl do Kyjeva na tři čtvrti roku blízký Stalinův spolupracovník Lazar Kaganovič. Delegace českých a slovenských spisovatelů a novinářů, která tehdy pobývala v rámci návštěvy SSSR i v Kyjevě, si podobných věcí stěží dokázala všimnout – při pečlivě připravené oficiální návštěvě nebylo takové věci prostě vidět. Takový John Steinbeck, který byl v Kyjevě a okolí o pár měsíců dřív, byl všímavějším pozorovatelem.

Přeskočíme k polozapomenuté události z doby o dvacet let pozdější. V polovině roku 1967, který byl pro české a slovenské dějiny neméně významný než ten následující, uskutečnil prezident Novotný soukromou návštěvu v Kyjevě a na Ukrajině. O jejím průběhu se ví jen málo, byla to ale asi jedna z posledních cest tohoto muže mimo Československo, než byl po půl roce odstaven z funkce. Na Ukrajině tehdy trvalo protestní hnutí, které si v některých ohledech nezadalo s narůstáním opozičních nálad v Československu. Výsledek byl, jak se posléze ukázalo, stejně nepříznivý.

Na Ukrajině represe vrcholily v letech 1972 a 1977, jak už jsme psali dříve. Jiná už byla situace v r. 1987, kdy se v obou zemích začaly výrazněji projevovat počátky budování občanské společnosti, což umožňoval Gorbačovův režim a jeho ohlasy pronikající do satelitních zemí Sovětského svazu, mezi které patřilo Československo. Po pěti letech už byla situace naprosto odlišná – SSSR se rozpadl a samostatná Ukrajina poslala do Prahy v létě r. 1992 prvního velvyslance.

V červnu roku 1997, tedy před dvaceti lety, přijel do Ukrajiny na první oficiální návštěvu Václav Havel a kromě Kyjeva a Lvova poměrně překvapivě navštívil ještě Černobyl a Zborov. Projevil také úctu někdejším ukrajinským disidentům, kterým věnoval samostatné setkání. Cesty Václava Klause na Ukrajinu v r. 2005 a Miloše Zemana v r. 2013 měly v mnohém odlišný charakter, ale na ně naštěstí letos žádné výročí nepřipadá.

Tím můžeme procházku po několika známějších i zapomenutých společných výročích ukončit. Je patrné, že v zásobárnách historie není schováno až tak málo událostí, které lze zkoumat z perspektivy vývoje Čechů na jedné a Ukrajinců na druhé straně.

Bohdan Zilynskyj

Zdroj: https://www.myaukrajina.cz/node/178